Ráda bych vám popsala situaci, ke které občas sklouzávám ještě dnes. Začalo to v době, kdy jsem začala vést lekce. Jak sami jistě víte, nebo pokud jste se cestou jógy vydali teprve nedávno, tušíte, jedná se o cestu nekončícího vzdělávání se a učení. Takže i já stále doslova nasávám nové informace, které pak přenáším do své osobní jógové praxe.
A tady je ten háček. Přistihla jsem se totiž, že ve chvíli, kdy se učím něco nového, nejsem myšlenkami u sebe, ale u svých lekcí jógy. Místo abych se plně soustředila na svůj prožitek a tedy sama praktikovala, přemýšlím, jak tu určitou praxi budu předávat svým studentům.
Uvědomila jsem si to na jednom semináři, kdy se ode mne očekávala zpětná vazba na to, co jsme tam momentálně praktikovali. Bylo to pro mne dost překvapivé zjištění. Nebyl to můj cíl, a přesto jsem si to vůbec neuvědomovala.
Sice jsem následovala všechny kroky, ke kterým nás naše učitelka vedla, ale bylo to jen mechanické vykonávání. Nezaměřovala jsem pozornost ani ke svému tělu ani ke svému nitru. Nesledovala jsem co, nebo jak se cítím, žádné vnímání, žádné prožitky. Zjistila jsem, že efekt je de facto stejný, jako kdybych tu danou praxi vůbec neprováděla nebo jako kdybych si jen o ní četla.
Dostala jsem se do slepé uličky.
Je možné, že něco podobného prožíváte také. Jak z toho tedy ven?
Před každou praxí si stanovím jasný záměr. Začala jsem jednoznačně rozlišovat, kdy usedám na jógovou podložku jako JÁ IVETA a kdy jako učitelka, která se připravuje na svou lekci jógy. Zdánlivě to vypadá podobně, ale výsledek je jiný.
Pokud si praktikuji sama za sebe a přesto mi do hlavy vstupují myšlenky, které mne odvádějí ke studentům, uvědomím si to a vrátím se ke svému záměru. Je to stejné, jako když vám různé myšlenky narušují vaši chvilku meditace, také se jim snažíte nedávat pozornost. Postupně pak zjišťujete, že přicházejí čím dál tím méně často.
Praktikujte si především sami pro sebe. Jedině tak můžete své poznatky a zkušenosti předávat dále.
Vlastní praxe je náš největší učitel.
Hodně štěstí.
Namasté.
Iveta
